Poslední týden v červenci nastal čas na dlouho plánovanou, téměř třítýdenní cestu po Albánii. Cesta do Albánie vedla přes Bosnu a Černou Horu a zpět Makedonií a Srbskem. Kosovu jsme se záměrně vyhnuli z důvodu nepokojů na hranicích se Srbskem. Na cestu jsme vyrazili brzy ráno a pozdě odpoledne jsme dojeli do našeho prvního ubytování v městečku Visoko v Bosně a Hercegovině. Na hraničním přechodu s Chorvatskem jsme byli bez problémů odbaveni asi za 15 minut.

Město Visoko je známé především údolím pyramid. Objekty v údolí nesou poetické názvy: pyramidy Slunce, Měsíce, Draka, Lásky a Matky země. Dále k nim patří také mohylový komplex ve Vrantici a podzemní labyrint Ravne. Dle některých jsou pyramidy výtvorem člověka, ale dosud tato skutečnost nebyla prokázána. Po ubytování jsme vyjeli na parkoviště (43°58’36,3″ N, 18°10’18,4″E) pod zříceninou hradu, který stojí na pyramidě „Slunce“. Cesta je poměrně úzká a strmá. Z bezplatného parkoviště je to na vrchol pyramidy asi 10 minut. Z vrcholu je skvělý výhled do okolí.

Sarajevo nebylo z důvodu času naším cílem, ale při průjezdu kolem letiště jsme alespoň zastavili v muzeu „Tunel života“. Tunel byl postaven mezi březnem a červnem roku 1993 při obléhání Sarajeva srbskou armádou. Tunelem putovali lidé, potraviny a zbraně. Blokáda města trvala 1429 dnů. Je dobré muzeum navštívit a připomenout si, čeho všeho jsou lidé schopni. U muzea je bezplatné parkoviště (43°49’11,0″ N, 18°20’14,0″E), vstup je 10 MKD.

Ze Sarajeva cesta pokračovala k hraničnímu přechodu Foča – Hum. Silnice E762 od města Foča k přechodu byla dost rozbitá, ale ještě sjízdná. Hraniční přechod tvořily tři buňky a závora. Trochu nám to připomnělo přechod z pohádky „Tři veteráni“. Po přejetí hraničního mostu nad řekou Tara do Černé Hory se silnice viditelně zlepšila. Odbavení opět bez problému asi za 15 minut. Z druhé strany byla fronta asi tak na hodinu.

Samotná cesta od přechodu k přehradě „Pivsko jezero“ vede nádhernou krajinou. Uprostřed jezera je odbočka na silnici P14, která vede přes národní park Durmitor. Je nutné říci, že na mnohých místech je silnice dost úzká. Přesně na jedno auto. Za štěstí považuji potkat dva kamiony plné dřeva jen na vyhýbacím místě. Průjezd NP je jedinečný. Mimo jiné jsme zastavili i v sedle (1.907 m), na kterém je parkoviště (43°05’49,8″ N, 19°03’17,6″E) a výhled do všech stran. Počítejte s tím, že když zde zastavíte, tak strážci parku zaplatíte 5 eur za osobu.

Odtud cesta vedla kolem města Podgorica  do Skadaru v Albánii. Odbavení na přechodu s Albánií za 35 minut. Hned za přechodem stojí prodejci SIM s daty. Doporučuji nechat koupi albánské SIM až na první město s oficiálním obchodem telekomunikačních společností. Zakoupil jsem SIM s 100 GB za 2900 LEK na 21 dnů. Slečna nám vše vysvětlila a nastavila telefon tak, aby vše fungovalo. Jen pro informaci, data fungovala nejen v Albánii, ale i v Makedonii a Srbsku. Navečer jsme dorazili do Skadaru, kde ubytování bylo v soukromém domě, téměř v centru města. Vzhledem k blízkosti Skadarského jezera doporučuji přípravky proti komárům. Další den vedla naše cesta k ubytování u „Jezera Komani“. Před odjezdem ze Skadaru však nešlo nenavštívit místní pevnost Rozafa. Pevnost se rozkládá na skále nad soutokem řek Buna a Drin. Když přijedete ráno, tak se dá zaparkovat až u vstupní brány (43°02’50,1″ N, 19°29’43,3″E). Vstupné je 400 LEK za osobu. Pevnost je velmi rozsáhlá a jsou z ní krásné výhledy.

Z pevnosti naše cesta vedla do nedaleké vesnice Shirokë, která leží na břehu Skadarského jezera. Cesta k ní vede kolem velmi chudé části města Skadar. Cikáni zde bydli v jakýchsi garážích. Zastavovat kvůli fotce zde určitě nebudete! Odtud jsme zamířili k jezeru „Komani“.

Cestovatelé, kteří již tuto cestu absolvovali, tak avizovali její špatnou kvalitu. Trochu jsem doufal, že už ji Albánci opravili. Bohužel nestalo se tak! Posledních deset kilometru k jezeru je opravdu tragických. Cesta je s velkou opatrností sjízdná, ale řadit dvojku budete opravdu výjimečně. Bohužel, kdo chce k jezeru, tak musí tudy. Ubytováni jsme byli asi kilometru od jezera.

Druhý den jsme vyšplhali po průjezdu tunelu k přístavišti nad hrází jezera (42°06’31,7″ N, 19°49’35,5″E). Doporučuji přijet do přístavu alespoň hodinu před odjezdem. Později se začne tunel před přístavem plnit a v přístavu opravdu moc místa není. Lístek na trajekt jsem si koupil po internetu s předstihem. Cena za tři osoby a osobní auto činila 78,56 Eur (https://komanilakeferry.com/en/). Jezero bylo původně údolím a bylo uměle zaplaveno v roce 1983. Z přístavu se dá svést malými loďkami po jezeře nebo trajektem přejet jezero k městu Fierzë. Plavba krásnou scenérií vody a hor trvá cca. 2,5 hodiny.

Po vylodění cesta pokračovala do horského střediska Valbonë v Albánských Alpách. Zde jsme se zdrželi celé dva dny. Údolí Valbonë je dlouhé 27 kilometrů. Původně bylo v plánu zdolat vrchol Maja e Jezerceës (2.694m). Počasí nám však přálo až moc a teploty kolem 33 stupňů nás donutili plánovaný trek změnit. Zvolili jsme tedy cestu pouze do „Valbonského průsmyku (1.795 m)“.

Stezka začíná u parkoviště (42°25’33,8″ N, 19°52’13,8″E) na konci asfaltové komunikace vedoucí údolím. Zde postávají místní s dopravními prostředky všeho druhu a po zaplacení vás dovezou korytem řeky ještě o asi o dva kilometry dále. Asi po pěti kilometrech se nachází malé občerstvení s WC. Po cestě určitě potkáte místní s koňmi, které přepravují zavazadla turistům do Tethu a zpět. Vystoupali jsme ještě kousek nad průsmyk, odkud byl nádherný výhled do celého okolí hor. Hodinová cesta zpět rozpáleným korytem vyschlé řeky nám dala trochu zabrat. Celý trek nám trval asi 6,5 hodiny.

Druhý den jsme podnikli asi dvouhodinovou procházku kolem střediska, kdy jsme byli ubytováni a po obědě jsme se šli vykoupat do zde protékající velmi studené řeky „Valbonë“.

Paní domácí nám po dobu pobytu připravovala snídaně a večeře. Musím říct, že to bylo jediné místo v Albnii, kde jsme se opravdu dobře najedli a především ochutnali místní kuchyni. Překvapilo nás, že v některých restauracích jsme nedostali k objednanému pití skleničku a kávu si musíte zamíchat umělohmotným míchátkem, které nedostane na dno hrnku.

Další den při našem odjezdu se začalo počasí kazit a závěrečnou část cesty do města Krujë již poměrně hustě pršelo. Zde jsme měli ubytování přímo v hradním komlexu. Zní to romanticky, ale v určitých situacích je to dost problematické.  Nejprve nás navigace zahnala do úzkých uliček, které byly zablokovány nepojízdným vozidlem. Takže dost dlouhé couvání. Poté jsme vjeli do ulice „Starý bazar“, kam byl vjezd od 9 do 19 zakázán. Vzhledem k tomu, že se v Albánii dopravní předpisy vůbec nedodržují, tak toto zas takový problém nebyl. Horší byla přístupová cesta z bazaru k ubytování. Mokrá dlážděná úzká komunikace se ukázala jako dost podstatný problém, jelikož naložené auto prokluzovalo a odmítalo jet nahoru! Počkali jsme, až dlažba trochu oschla, vyložil jsem rodinu a po trouchu hrabání auto k hradu vyšplhalo. Štěstím bylo, že proti nic nejelo!! Ubytování bylo zajištěné v „Rooms Merlika“. Pokoj byl skromný, ale na jednu noc dostatečný. Snídaně v ceně ubytování byla v pořádku, ale na večeři bych šel příště jinam. V restauraci jsme byli sami a na jídlo se čekalo hodinu. Hovězí steak měl asi 5 mm a k němu 8 malých hranolek.

Po prohlídce zbytků hradu, odkud je krásný výhled do tiranského údolí, následovala návštěva Skanderbegova muzea. Z muzea to bylo už jen kousek na „Starý bazar“. Úzká ulička s tradičními domky, kde se prodává téměř vše má své neocenitelné kouzlo.

Ráno po snídaní jsme vyjeli na parkoviště (42°25’33,8″ N, 19°52’13,8″E) stolové hory Krujë. Autem jsme vyšplhali po dobré silnici do výšky 1.100 m. Z terasy u parkoviště jsou fantastické výhledy na moře i vnitrozemí. Pod terasou vede schodiště k jeskyni s bektašijskou svatyní „Teqeja e Sari Salltikut“ z poloviny 14 století. Z města sem vede i turistická stezka, ale musíte počítat s dvouhodinovým výstupem.

Kolem hlavního města Tirany jsme dojeli k hradu „Petrales“. Zaparkovat se dalo bez problému na parkovišti (41°15’15.8″N 19°51’21.7″E) pod hradem. Výstup k hradu nám zabral asi 10 minut. Z hradu je dochovaná pouze část trojúhelníkové věže, v které je restaurace. Vstup se neplatí, ale vzhledem k tomu, že se blížilo poledne, tak jsme zasedli k jídelnímu stolu. Docela slušný oběd pro tři osoby nás vyšel na 3500 LEK.

Cílem však bylo malé městečko Çorovoda se známým kaňonem řeky Osum.

Druhý den ráno jsme však nejprve vyrazili prozkoumat kaňon „Gradec“, který je kousek za městem. Vyjeli jsme k místnímu kamenolomu, kde se dá bez problému zaparkovat (40°31’22.9″N 20°15’11.1″E). Cesta je kamenitá, ale sjízdná. Cestou jsme minuli turecký Kasabashiho most z roku 1640, u nějž asfaltová silnice končí. Před vchodem do kamenolomu je šipka k Pirogoshské jeskyni. Projdete objektem kamenolomu a navážete na stezku, která vede asi 500 metrů po úbočí kaňonu ke vchodu do jeskyně. Jeskyně má délku asi 1,5 kilometru a je volně přístupna. Po nasazení čelovek proběhl krátký průzkum jeskyně. Je nutné podotknout, že místním netopýrům se naše návštěva vůbec nelíbila. Od jeskyně je pěkný výhled na kaňon, který je v některých místech až 300 metrů hluboký.

Po návratu k mostu, kde je malé parkoviště (40°30’56.7″N 20°14’33.0″E) jsme se převlekli do plavek, vybavili nepromokavým vakem a vyrazili na průzkum kaňonu „Gradec“. Průchod kaňonem proti proudu řeky nám zabral asi hodinu. Zastavil nás až menší vodopád. Výlet kaňonem byl opravdu zážitkem. Stěny kaňonu byly strmé a v některých místech byl kaňon široký pouze asi 1,5 metru. Cestou budete míjet i bývalé sklady armády, které jsou zatesány do skal.  Skvělé na celém treku bylo, že jsme v kaňonu nepotkali jediného človíčka!

Po obědě byl v plánu výlet do známějšího kaňonu a to do kaňonu řeky Osum. Voda zde vymlela do vápencového podloží soutěsku dlouhou 13 kilometrů, která se zužuje v šesti úsecích a v tom nejužším je pouhé čtyři metry široká. Stěny místy dosahují až 80 metrů. Kolem kaňonu vede silnice až k novému mostu přes řeku Osum. Nejzajímavější část kaňonu je od města Çorovoda po vesnici Zabërzan, kde je parkoviště s kempem (40°26’20.9″N 20°16’49.5″E). Zde oba břehy spojuje úzká lávka. Musím říci, že kaňon „Gradec“ v nás zanechal daleko hlubší dojem.

Další den jsme se přesunuli k moři do města Himarë. Po cestě proběhla zastávka ve městě Berat, které je zapsáno na seznamu UNESCO. Město se rozkládá na obou březích řeky Osum. Zachovalo se zde množství osmanských domů s tisíci okny a krásnými uličkami. Ve velmi husté dopravě se podařilo zaparkovat na nábřeží (40°42’12.5″N 19°56’20.9″E).

Další zastávkou byl Liogarský průsmyk (1.027 m), kde je několik možností k zastavení s nádherným výhledem na moře a pobřeží  40°11’18.1″N 19°35’58.1″E. V současné době zde probíhají stavební práce na dokončení tunelu pod průsmykem.

V Himarë bylo ubytování zamluvené v klidné části u fotbalového hřiště asi 5 minut od veřejné pláže.

Z Himarë  je to kousek k Porto Palermu. Jde zde ostrůvek s pevností a bývalá ponorková základna. Ponorková základna je neustále ve vojenském objektu, takže nepřístupná. Podařilo se nám zaparkovat na odpočívadle (40°03’52.3″N 19°47’36.8″E) u hlavní silnice, odkud vedla přístupová cesta ke hradu „Porto Palermo“40°03’52.3″N 19°47’36.8″E. Hrad nechal údajně postavit Ali Pasha na tehdy od pevniny odděleném ostrově. Vstupné do hradu činilo 300 LEK. Po prohlídce došlo i ke koupání na pláži po hradem.

Další den ráno byl v plánu výlet lodí podél pobřeží. Rezervace výletu proběhla večer den předem. Několik společností nabízí v přístavu výlety lodí kolem pobřeží. Vesměs jsou všechny stejné, pouze jedna společnost nabízela výlet delší, ale podstatně dražší. Cena plavby se pohybuje od 20 do 75 eur a zahrnuje asi hodinu plavby podél skalnatého pobřeží, kdy člun zpomalí u jednotlivých pláží a zajede s vámi do jedné z jeskyní. Při zpáteční cestě nás na tři hodiny vyložili na z pevniny špatně přístupné pláži „Pigeons“. Pláž je v nádherném místě mezi skalisky s velkou jeskyní.  Bohužel místní krásy jsme si užívali asi jen hodinu. Při našem odjezdu už si nebylo téměř kam lehnout. Zastavovala zde jedna loď za druhou a vykládaly další a další turisty. Výlet není špatný, ale doporučuji plavbu hned ráno první lodí.

Dopoledne den před odjezdem proběhl pěší výlet na „starý hrad Himarë“. Hrad je z větší části zbořen, ale v jeho okolí jsou původní staré domy a je zde skvělý výhled do okolí.

Druhý den ráno jsme se podél moře přesunuli do letoviska Saranda. Jde o jedno z nejvíce navštěvovaných letovisek a pobřeží Albánie. Odpoledne se uskutečnil výšlap k místnímu hradu. Cesta nám trvala si hodinku. Před hradem je bezplatné parkoviště (39°51’56.6″N 20°01’35.1″E). Z původního hradu se toho moc nedochovalo, ale zato je z něj hezká restaurace s krásným panoramatickým výhledem. Spousta lidí sem jezdí na večeři se západem slunce.

Další výlet byl naplánován do archeologického parku Butrint, který je zapsán na seznamu UNESCO. Ranní příjezd se opět osvědčil. Po třech hodinách, kdy jsme park opouštěli, nebylo kde zaparkovat (39°44’38.8″N 20°01’07.5″E). Město Butrint bylo založeno kolem 4. století př. n. l. obyvateli nedalekého ostrova Korfu. Vstup je 1000 LEK dospělá osoba a 300 LEK student. Kdo má rád historické památky, ten tady může vidět římské lázně, antické divadlo, baziliku a mnohé další památky starověkého města.

Při zpáteční cestě byla naplánována zastávka ve městečku Ksamil s možnosti koupání na plážích obklopenými třemi ostrůvky. Po příchodu na pláž zavládlo tiché zděšení. Všechny pláže soukromé (zpoplatněné) a plné lidí.

Koupání bylo zrušeno s tím, že se zastavíme na některé z vyhlášených krásných pláží při cestě do Sarandy. Bohužel na začátku vjezdu k pláži je závora, kde již vybírají za vjezd a to nevíte, jak ta pláž bude z hlediska naplněnosti vypadat. Vzdali jsme to a vykoupat se došli až v Sarandě. Tady to také nebylo optimální, ale přeci jenom jsme našli kousek pláže, kde nás nikdo nevyhazoval. V Sarandě roste jeden hotelový komplex za druhým. Jediná veřejná pláž je v přístavu. Jinak jsou všechny pláže hotelové. Po příchodu na pláž požaduji 5 eur za lehátko dle polohy. Je potřeba počítat s tím, že ani na volném místě mezi lehátky a mořem vás nenechají ani sednout. Na vedlejší soukromé pláži jsme našli místo odkud nás nikdo nevyhazoval. Půjčili jsme si vodní skútr na 15 minut za 35 eur. Poté co jsme viděli znamení, tak jsme se vrátili na pláž a zde po nás chtěli doplatit dvě minuty, které jsme údajně přetáhli. Večer jsme vyrazili do centra, tedy do přístavu. Cesta je dlouhá asi 3,5 kilometru. Autem se jet nedá, neboť silnice je ucpaná a stejně není kde zaparkovat. V rámci této procházky teprve zjistíte, jaké množství lidí zde je. Cesta plná aut, chodník a mnohdy i cesta plná lidí. V přístavu u restaurací lidé stáli fronty na místo. No prostě něco hrozného. Bylo fajn, že jsem zde měl zaplacené jenom tři přespání. Kdo má rád hluk a noční život, tak je toto ideální místo. Albánci v autech neustále troubí, a když netroubí, tak musejí okolí dokázat, že mají nejhlasitější aparaturu ve svém voze. S čistým svědomím mohu říci, že sem se již nikdy nevrátím.

Konečně balíme a odjíždíme směr město Permët. Nejprve však byla v plánu zastávka u nedalekého krasového pramenu „Modré oko“. Přijeli jsme na parkoviště (39°55’01.2″N 20°11’08.4″E) v osm ráno. Za parkování jsem dal 300 LEK a za vstup 50 LEK. Cesta k pramenu trvala asi 20 minut po dlážděné cestě. U pramenu jsou restaurace a prodejci suvenýrů. Samotný pramen v době dostatku vody produkuje 8,8 m³/s. U pramenu nás bylo jen pár, což bylo fajn. Cestou zpět se však množství návštěvního rychle zvedalo.

Další zastávka byla ve městě Gjirokastër. Jeho největší atrakcí je hrad, místní bazar a původní osmanské domy. Zaparkoval jsem nedaleko hradu v podzemních garážích (40°04’29.0″N 20°08’23.0″E) za 200 LEK na tři hodiny. Z parkoviště je to kousek na místní bazar, z kterého vede značená stezka až ke hradu. Vstupné do hradu je 400 Lek. Hrad, jehož historie začíná někdy v osmém století před naším letopočtem, má rozsáhlé vnitřní i venkovní prostory s krásnými výhledy do okolí a na město samotné.

Příjezd do města Permët proběhl v odpoledních hodinách s ubytování v apartmánu nedaleko městského kamenu s krásným výhledem. Městský kámen je místní atrakcí. Středem vede chodba a na vrchol kovové schodiště. Pod kamenem je místní pláž s možností koupání v řece Vjosa.

Navečer byl v plánu výlet do soutěsky Lengarica (40°14’38.6″N 20°25’53.5″E). Zaparkovali jsme kousek od osmanského mostu, pod kterým vyvěrá termální pramen. Za mostem začíná soutěska  Lengarica, která má stěny vysoké až sto metrů a je dlouhá asi čtyři kilometry. Protože se již začalo stmívat, věnovali jsme soutěsce asi hodinu. Návštěvu termálních pramenů a soutěsky doporučuji ráno nebo pozdě odpoledne, neboť zde bývá velké množství lidí.

Druhý den ráno jsme jeli kousek za město do sídla společnosti Rafting Vjosa Explorer, kde jsme měli domluvený rafting na řece Vjosa. Cena na osobu činila 40 Eur. Plavba i s přepravou na místo trvala asi tři hodiny a je vhodná pro začátečníky včetně rodin s dětmi.

Další den jsme se rozloučili s Albánií a zamířili směrem k Ochridskému jezeru, které je na hranicích mezi Albánií a Severní  Makedonií. Ubytování bylo domluvené v centru starého města Ochridu v Severní Makedonii. Cesta SH 75 do Makedonie byla velmi špatná. Dobrou zprávou však je, že ji Albánci opravují. V Albánii je těsně před hranicemi možné navštívit prameniště řeky Drilon (40°54’06.4″N 20°42’48.0″E), která zde vyvěrá na povrch po desetikilometrovém podzemním průtoku. Odbavení na hranicích trvalo asi půl hodiny. Hned za hranicí se nachází poutní místo a to ortodoxní klášter sv. Neuma s byzantskými rysy (40°54’54.2″N 20°44’45.7″E).

Odpoledne po ubytování došlo na prohlídku památek v Ochridu. Především šlo o Samuilovu pevnost, římské divadlo a klášter sv. Klimenta a Pantelejmona. Od kláštera se da sejít k přístavu odkud vede dřevěný chodník nad vodou jezera. Podél břehu vede stezka, až ke kostelíku, který se tyčí na skalnatém výběžku. Po koupání na plážičce „Libino“ jsme se vrátili zpět do starého města. Je nutné zmínit, že voda v jezeře byla teplá a průzračná. Večer jsme si zašli na skvělé jídlo do místní restaurace „Damar“, odkud je krásný výhled na město a jezero.

Ráno cesta pokračovala do Srbska na přespání do oblíbeného Paliče. Zde jsme byli ubytování i v loňském roce při návratu z Bulharska. Navečer jsme si došli na další skvělé a levné jídlo do místní restaurace „ Elitte Palič – Mala Gostiona“.

V plánu bylo brzy ráno (2-3hod.) vyrazit na hraniční přechod s nejmenší čekací dobou. V deset večer se časy pohybovaly kolem 9 hodin. Bohužel i ve dvě ráno byly časy stále stejné. Vyrazili jsme tedy na hraniční přechod v Paliči, který otevíral až v sedm hodin. Zastavili jsme asi desátí v koloně a šli spát. Ráno v sedm měla kolona již asi čtyři kilometry. Po otevření přechodu jsme byli za 20 minut odbaveni a mohli vyrazit domů. Sice jsme stáli nějaký čas na hranicích, ale v klidu bez stresu!

Závěrem ještě několik postřehů. Hodně cestovatelů straší albánskou dopravou. Je pravdou, že se zde pravidla moc nedodržují. První setkání s albánskou dopravou je hrozivé, ale rychle si zvyknete. Sice se pravidla nedodržují, ale všechno tak nějak funguje i bez nich. Vůbec není problém, aby přes čtyřproudou silnici šel děda s nákupem nebo telefonující řidič zastavil uprostřed kruhového objezdu. Potká-li řidič známého, tak musí zastavit a prohodit alespoň několik vět, ať už za nim jede, kdo chce. Po pár dnech už nám to nepřišlo vůbec divné. Rychlost se také nedodržuje, ale ono to ani nejde. Poprvé jsem mimo město na silnici viděl omezení rychlosti na 10 km/h. Potřebujete-li někam odbočit nebo vyjet na hlavní silnici, tak tam prostě vjedete a oni vás pustí. V Sarandě jsem se potřeboval otočit na hlavní silnici s hustým provozem. Dal jsem blinkr a naznačil, že se budu otáčet. Auta na obou stranách zastavila a nechala mne v klidu otočit bez troubení nebo neslušných gest. Svým způsobem jsou zdejší řidiči ohleduplní. Zkuste to u nás, kde je český řidič přesvědčen, že má přednost! Před cestou jsem načítal různá fóra od cestovatelů po Albánii. V superlativech zde někteří hovořili o místní gastronomii a velmi ochotných a vstřícných lidech. Pokud jde o jídlo, tak nejlépe jsme se najedli v horách, kde nám vařila majitelka apartmánu a to v podstatě to samé co pro svou rodinu. Jinak v restauracích je to dost bídné. Bohužel pod steakem si představuji trochu něco jiného. Malinko k úsměvu je chvilka, kdy si dcera v restauraci objednala ledovou kávu. Číšník ji donesl zcela běžného turka s lógrem a v něm dvě kostky ledu. Také mi trochu vadila nedbalá obsluha. Musím říci, že v Bulharsku jsem si pochutnal o trochu lépe. Po celou dobu pobytu v Albánii jsme se nesetkali s nějakým problémem ze strany obyvatel nebo státních orgánů. Obecně lze říci, že ve velkých městech a letoviscích jsou lidé stejní jako všude jinde. Několikrát se nám stalo a to především v horách, že lidé jsou hodní až moc. Pro příklad osobní zkušenost při nákupu pečiva. U moře mi prodavačka nevrátila drobné vůbec nebo méně. V Permëtu jsem drobné prodavačce nechal a ona za mnou vyběhla, že jsem si tam zapomněl peníze. Druhý den mi dala navíc typický kulatý albánský chléb. Řekl bych, že celá Albánie se mění a to včetně obyvatel. Podél pobřeží roste jeden hotel za druhým. V horách je také vidět rozvoj a výstavba, ale v mírnější formě než je tomu u moře.

Domnívám se, že kdo chce zažít ještě trochu té původní  Albanie, tak by si měl hodně pospíšit!