Po zrušené cestě v loňském roce z důvodu covidu, jsme letos konečně vyrazili na dlouho plánovanou cestu Bulharskem. Elektronicky jsem zaplatil dálniční poplatky na Slovensku, Maďarsku, Rumunsku i Bulharsku. Je nutné konstatovat, že všechny tyto země měly elektronickou dálniční známku daleko dříve než naše země. Cestu do Bulharska jsem volil Rumunskem, neboť Srbsko požadovalo test na covid. A také jsem spoléhal na mešní fronty na hranicích. Na srbských hranicích s Maďarskem i Bulharskem jsou v letních měsících dosti dlouhé čekací doby. Pro ubytování jsme využili systém Booking. V rumunském městě Arad jsem si zamluvil tranzitní ubytovaní tam i zpět. Myslím, že je lepší za 800 Kč pro tři osoby se raději vyspat v posteli po teplé sprše, než být rozlámán v autě, kdesi na parkovišti.
V sobotu 17.7.2021 jsme tedy vyrazili na cestu. Provoz byl vcelku bezproblémový až do Maďarska, kde všichni jezdí na dálnici v levém pruhu i přes skutečnost, že pravý je prázdný. Další problém nastal na obchvatu Budapešti, kde opravují most a je zde dálnice svedena do dvou pruhů. Jak byla kolona dlouhá nevím, ale úspěšně jsme v ní uvízli na dvě hodiny. Zpět byla cesta již bez problémů. Na rumunských hranicích jsme čekali asi půl hodiny. Formuláře (covid), které jsem doma pracně vyplňoval, po mě nikdo nechtěl. Ráno jsme pokračovali směr Bulharsko, konkrétně do města Bělogradčik. Rumunskem jsme jeli asi ještě 50 kilometrů po dálnici a zbytek po silnici první třídy. Až na pár výmolu to celkem šlo. Úsek před hraničním přechodem Vidin vede kolem Dunaje, kde tato řeka dosahuje úctyhodné šíře.
Hraniční přechod je spojen s mýtnicí za přejezd mostu přes Dunaj. Tato platba zdržuje průjezd hraničním přechodem. Zde jsme si počkali pěknou hodinu a půl. Po vjezdu do Bulharska se zhoršila kvalita komunikací. Do Bělogradčiku jsme přijeli odpoledne. Po ubytování v centru jsme si šli prohlédnout místní pevnost “ Kaleto“. Jde údajně o nejzachovalejší pevnost v Bulharsku. Z centra vedou k pevnosti schody, po kterých se dostanete až na parkoviště před pevností (43°37’25.8″N 22°40’36.2″E). Po zaplacení rodinného vstupu ve výši 12 leva si volně prohlédnete celou pevnost. Z pevnosti je překrásný výhled na jediné skalní město Balkánu. Místní skály jsou přírodní památkou o výšce až 200 metrů a červenožluté barvy (https://belogradchishki-skali.com/).
Druhý den jsme podnikli desetikilometrový trek mezi skalami. Vyšli jsme opět k pevnosti, kde jme po pár schodech vystoupali na vyhlídku za pevností. Z vyhlídky jsme pokračovali kolem pevnosti pod město, kde se nachází malá jeskyně. Jde spíše o skalní převis. Pokračovali jsme kolem řeky až na silnici č. 102. Po vyjití na silnice odbočíte doleva a po pár metrech hned zase doprava na lesní stezku. Dávat pozor, snadno ji minete. Zde jsme vystoupali do skal, odkud je krásný výhled na sklaní město. Pokračovali jsme dále k jeskyni Lepenitsa. Jeskyně je poměrně velká a lze vylézt do vrchní části. Před jeskyní stojí pobořený hliněný domek. Je nutné říci, že část přístupové cesty k jeskyni je hodně strmá. Z hodně malými dětmi asi cestu nedoporučuji. Od jeskyně jsme se vrátili stejnou cestou na rozcestí a pokračovali směr Bělogradčik. Cesta vede lesem a před městem na parkovišti je nutné odbočit vpravo k muzeu vědy a přírody. Odtud vede asfaltová cesta s vyhlídkami na sklály až do města. Na konci této cesty je příjemná restaurace s výhledem na skalní město. Zde jsme poprvé ochutnali bulharské pivo Zagorka. Vcelku pitelné.
Večer jsme se šli ještě projít a objevili jsme jeden z nejhezčích pohledů na skály pod městem. Na konci náměstí je velký nápis Belogračik. Od tohoto nápisu vede směrem ke skalám stezka do kina. Kino je umístěno v perfektním prostředí skal. U pokladny do kina neodbočit a je nutné pokračovat rovně a asi po 20 metrech vás stezka dovede ke skále, kde stezka končí. Po překonání menšího bloku se ocitnete na plošině z které je exkluzivní výhled do skal.
Druhý den ráno jsme se rozloučili s Bělogradčikem a pokračovali směr Sofie. Cílem bylo horské středisko Borovets. Během cesty jsem trochu odbočili a zajeli se podívat na jeskyni „Prohodna“. Této jeskyni se říká „Boží oči“. Dle fotografií asi tušíte proč. Jeskyně se nachází u městečka Karlukovo. Před jeskyní je bezplatné parkoviště (43°10’32.5″N 24°04’33.7″E). Dokonce vstup do jeskyně je zdarma. Před jeskyní prodejce nabízí výborný med za 10 leva. Jeskyně je ohromná. Uprostřed jsou ve stropě dva otvory připomínající oči. Tak veliké prostory se málokde vidí, a to jsme ještě nevěděli co nás čeká u další jeskyně, kterou jsme navštívili v průběhu další cesty. Jeskyní se dá projít až k řece „Iskar“, kde se podél malého skalního kláštera „Sv.Marina“ vyšplháte na skálu nad řekou, kde je hotel s restaurací (43°10’50.6″N 24°04’16.3″E). Malý klášter byl v době naší návštěvy zavřený.
Od jeskyně jsme zamířili k městečku Lukovit. U tohoto městečka je v rámci Geoparku Iskar-Panega zřízena ekostezka. Parkovaní i vstup je zdarma. Parkoviště je velké, se sociálním zařízením (43°11’14.1″N 24°09’37.1″E). Z parkoviště vede značená stezka podél řeky. Přes řeku jsou dřevěné mosty a u skal nad řekou jsou vybudovány dřevěné chodníky. Nenáročná zajímavá trasa v délce dvou hodin. Na začátku stezky si lze zaplatit výlet na lodi po řece, nebo si lze zapůjčit kánoi či šlapadlo. Na konci hodinové procházky podél řeky je malá jeskyně o délce cca. 30 metrů. Stejnou cestou jsme se vrátili na parkoviště.
Z Lukovitu jsme dále pokračovali do Sofie. V plánu byla prohlídka katedrály svatého Alexandra Něvského (https://www.cathedral.bg/en/home/) a dalších památek v centru. Katedrála je jednou z nejvýznamnějších pravoslavných staveb světa. Byla vybudována na počest ruských vojáků padlých při osvobození Bulharska od Turků. Po příjezdu do centra nastal problém z parkováním. Všude volná parkovací místa, ale zároveň i parkovací zóny. Zaplatit parkování v okolí nebylo možné. Rozhodl jsem zariskovat a nechat auto na parkovišti v zóně vedle katedrály (42°41’47.5″N 23°19’47.2″E). Doufal jsem, že za 10 minut, které nám budou stačit k prohlídce katedrály mi auto nikdo neodtáhne. Spletl jsem se! Auto sice neodtáhli, ale botička na něm byla takřka okamžitě. Po parkovištích chodí zaměstnanci města se čtečkou a okamžitě přivolají vozidlo z botičkami. Já jsme je zastihl na místě a ušetřil si tak problematické telefonování. Pokuta za sundání botičky byla 30 leva ( 400 kč). Když jsem se zaměstnance ptal kde mohu zaparkovat, tak mi sdělil, ať si lístek nechám za oknem, že již mám zaplaceno. Tak jsme dal lístek za okno a vyrazili jsme bez stresu do města. Ve finále jsem zjistil, že stojím nedaleko prezidentského paláce. Za 400 Kč vcelku exkluzivní parkování. Určitě lepší než se tam plahočit přes půl města.
Navečer jsme přijeli do horského střediska s názvem Borovets. Překvapila nás velmi nízká návštěvnost. Moc lidí se ve středisku nepohybovalo. Středisko ožívá asi především v zimě. Následující den byl v plánu výstup na Musalu (2.925), nejvyšší horu Bulharska a celého Balkánu. Musala se nachází v pohoří Rila. Její jméno pochází z dob Osmanské říše. Původní bulharský název je Tangra. V centu městečka je parkoviště s lanovkou (42°15’58.9″N 23°36’14.1″E), která vás vyveze na Yastrebets (https://www.borovets-bg.com/). Lanovkou si uberete trochu převýšení při výstupu na Musalu. Lanovka v době návštěvy jezdila celý týden (08:30 – 17:30) mimo pondělí a úterý. Cena zpátečního lístku na osobu činila 20 leva.
Druhý den ráno jsme pobalili batohy a vyrazili k lanovce. V osm hodin se již začala tvořit u lanovky fronta a parkoviště se začalo plnit. Po otevření stanice zde již byla asi dvacetimetrová fronta. Cesta do horní stanice trvá 25 minut. Z horní stanice je to v podstatě po vrstevnici asi hodinu k chatě „Musala“. Od chaty začne stezka strmě stoupat. Kolem několika jezer jsme vyšli až na vrchol. Na vrcholu a během cesty se můžete kochat překrásnými pohledy na pohoří Rila. Tou samou cestou jsme se vrátili k horní stanici lanovky a sjeli dolů do městečka. Celkem nám výšlap na nejvyšší horu zabral 7,5 hodiny.
Druhý den byl odpočinkový. Prošli jsme se asi kilometr za město směrem do hor kde se nachází „Dvorec Carska Bistrica“ (42°15’33.0″N 23°35’55.1″E). Zde se nachází bývalý královský palác, který byl postaven v letech 1898 až 1914 a sloužil jako lovecký zámeček cara Ferdinanda Bulharského a jeho syna Borise III. Vedle zámečku je kaple a vodní elektrárna z roku 1912. Vstup je zpoplatněn 5 leva dospělý a 4 leva student.
Navečer jsme vyrazili na večeři. Při trošce drahot u vstupu nám majitelka dala slevu a slíbila plnou spokojenost. Na rozpáleném tácu nám přinesla jehněčí maso se zeleninou, misku šopského salátu a čerstvě upečený turecký chleba. Najedli jsme se všichni tři, až nás žaludky tlačili a i s dvěma pivy to přišlo na 44 leva. Při srovnání cen v restauracích u moře „zlaté písky“ velmi slušná cena.
Další den byl celkem náročný. Pokračovali jsme v naší cestě, kdy cílem byla vesnice Krushuna s národním parkem a nedalekou jeskyní „Devetashka“. Po cestě bylo však naplánováno několik zastavení. Jako první bylo v plánu projít ekostezku “ Bílá řeka“. Cesta ke stezce vede s města Kalofer. V recenzích místa jsem se dočetl, že cesta je špatná, ale asi jenom jeden kilometr. Kousek za městem se i na bulharské poměry začala cesta zhoršovat. Asfalt postupně zmizel a z kopce jsme klesali dolů. Šlo o krásnou kamenitou lesní cestu z hlubokými výmoly. U nás nesjízdné, zde jsme ji projeli s osobním autem. U aut s nižším podvozkem vůbec nedoporučuji. Pak jsem se jenom modlil, aby nezačalo pršet, neboť bych pouze s předním náhonem ten kopec asi nevyšplhal. Na konci cesty je parkoviště (42°39’26.7″N 24°57’42.6″E) u kterého stojí stylová restaurace. Stezka je dobře značená. Prochází se jako okruh a zabere cca. 1.5 hodiny. Vede podél řeky v krásné krajině a prudká převýšení se překonávají pomocí dřevěných mostků a stupaček. Počítejte, že se trochu zapotíte. I přes útrapy s cestou je nutné říci, že návštěva stálo za to!
Od stezky jsme pokračovali do města Kazanlak, kde jsme navštívili hrobku, jejíž vznik se datuje do doby 4. století př. n. l. Hrobka představuje jednu z nejdůležitějších památek na bulharském území a je na seznamu UNESCO. Náhodou ji našli vojáci v roce 1944 při kopání úkrytu. Bezplatné parkoviště (42°37’33.5″N 25°23’51.6″E) je nedaleko hrobky. Po zdolaní několika desítek schodů se dostanete k původní hrobce. Tato je zakonzervovaná a proto vedle postavili věrnou kopii (http://www.muzei-kazanlak.org/index.php?option=com_content&view=article&id=63&Itemid=87&lang=bg). Vstup je 6 leva dospělý a 2 leva dítě. Po vstupu do muzea se zde nachází expozice k vykopávkám a historii a dále kopie samotné hrobky. Neočekávejte nice velikého. Hrobka je malá, kdy jsme se tam tři sotva vešli.
Z Kazanlaku jsme pokračovali do středu balkánských hor za městem. Cílem byl památník Bulharské komunistické strany stojící na 1.432 metrů vysokém vrcholu Buzludža. Jde o ukázku socialistické architektury. Památníku se obecně neřekne jinak než UFO. Pracovalo na něm 6.000 dělníku a náklady na výstavbu činily 140 milionů tehdejších československých korun.
Musím ovšem uznat, že místo si komunisté vybrat uměli. Z vrcholu Buzludža je nádherný výhled do okolí. Vnitřní část stavby je nepřístupná. Až na vrchol k památníku se z Kazalnaku dostanete autem po poměrně dobré silnici (42°44’09.4″N 25°23’41.8″E).
Od komunistického památníku jsme po silnici vedoucí podél hřebene přejeli k druhému památníku v průsmyku „Shipka“ (42°45’09.4″N 25°19’13.2″E). Silnice nebyla moc dobrá, ale projet se nechalo. Zaparkovali jsme pod schody k památníku. Po překonání 676 schodů jsme došli k vlastnímu památníku (http://www.shipkamuseum.org/en/). Tento je věnován bitvě mezi rusko-bulharskými vojáky a Turky, kterých byla značná přesila v letech 1877-1878. Průsmyk se však podařilo ubránit. V bojích zemřelo cca. 11.000 Rusů a bulharských dobrovolníků. V těžkých zimních podmínkách jich však dalších 9.000 umrzlo nebo onemocnělo. Na vrcholu se nachází opravdu monumentální památník. Po prohlídce okolí památníku, odkud jsou skvělé výhled na okolí jsme se vrátili na parkoviště po silnici kolem dalších pozic obránců a množství památníků.
Další zastávka ne cestě byla ve venkovském etnografickém muzeu (http://www.etar.bg/). U muzea je velké parkoviště za 3 leva (42°48’12.1″N 25°20’57.2″E). Vstup je hned u parkoviště a cena za rodinné vstupné činila 9 leva. Po vstupu za bránu se vrátíte v čase. Voda zde teče pomalu a otáčí mlýnským kolem. Nádherné domy jsou doplněné vnitřní expozicí tykající se řemeslné zručnosti původních obyvatel. Prohlídka zabere asi hodinu. Pojedete-li kolem určitě se tu zastavte.
Z muzea jsme již jeli do vesnice Krushuna, kde jsme měli zajištěno ubytování. Sjeli jsme z hlavní silnice a asi 50 kilometrů jeli po místních komunikacích. Málo z nich byla v dobrém stavu. Některé vesnice naznačlovaly, že zde prošla válečná fronta nebo hladomor. Silnice vypadali jako po dělostřelecké přípravě a vesnice byly v dosti zanedbaném stavu. Chodníky z důvodu vysokých náletů a travin v podstatě neexistovali a i domy a jejich okolí vykazovaly značné zanedbání. Navečer jsme konečně dojeli do Krushuny. Z důvodu existence národního parku byla vesnice v trochu lepším stavu než ty okolní. Druhý den ráno jsme vyjeli do velmi navštěvované přírodní zajímavosti a to do jeskyně „Devetashka“, často se ji říká i Ďáblova. U jeskyně je bezplatné parkoviště (43°14’09.9″N 24°52’59.0″E). Vstup je zpoplatněn pro rodinu 6 leva. Student u vstupu řekl, že mu stačí 5 leva. Vstupenku vám však již nedá ! Po pár metrech se ocitnete před jeskyní. Z jejích gigantických rozměrů nám spadla čelist. Jeskyně je dlouhá 2.442 metrů s celkovou rozlohu 20 400 metrů čtverečních. Je zde velmi bohatá fauna a flora. Nachází se zde 12 druhů obojživelníků, 82 druhů ptáků, 34 druhů savců a 9 druhů netopýrů. Některé druhy patří mezi ohrožené. Do části jeskyně je zakázán přistup právě kvůli netopýrům.
Do jeskyně jsme přijeli brzo ráno a tak bylo v jeskyni včetně nás asi šest lidí. Mohli jsme si v klidu vychutnat atmosféru jeskyně, kde snad chyběl jenom nějaký ten dinosaurus. Při odchodu idylku trochu narušil hlupák, který začal v jeskyni pouštět dron. Komu není rady tomu není pomoci! Vždy však jeskyně nebyla v takovémto stavu. Za komunismu byla využívána pro skladovaní pohonných hmot. Místo bylo nepřístupné a střežené. Betonové pozůstatky jsou tu dodnes. Věřte, že po shlédnutí prostor jeskyně zapomenete i na díry v asfaltu po kterých jste sem museli přijet.
Po obědě jsem vyrazili do národního parku v obci Krushuna (http://krushuna.com/) Měli jsme to asi kilometr, takže jsme šli pěšky. Jinak je před bránou parkoviště (43°15’00.6″N 25°02’09.2″E). Parkoviště bývá však brzy plné a je zpoplatněno částkou 3 leva. Vstup do parku je 5 leva dospělý a 2 leva student. Za bránou je velké koupaliště s lehátky a vstup je také zpoplatněn a to 10 leva za osobu. Park má dva okruhy, kdy prohlídka obou nezabere více jak dvě hodiny. Doporučuji park navštívit ráno nebo pozdě odpoledne, neboť park je hojně navštěvován. Menší okruh vede k vodopádu a je asi atraktivnější než druhý větší na kterém jsou některé úseky uzavřeny. V okolí obce jsou další jeskyně a přírodní zajímavosti.
Druhý den ráno jsme se opět pobalili a vyjeli směr středisko „Zlaté písky“, které se nachází kousek nad Varnou. Po cestě k moři jsme navštívili historické město Veliko Tarnovo s místní pevností (http://museumvt.com/en/architectural-reserve-tsarevets/). Pevnost byla ve své době středem mocenského a kulturního života. V roce 1393 však dorazili turci a po tříměsíčním obléhání pevnost zničili. Parkoviště ( 2 leva/hod.) je pod přístupovým mostem do pevnosti (43°04’51.5″N 25°38’55.2″E).
Odpoledne jsem dorazili k moři. Po příchodu na hlavní pláž jsem se málem vyvrátil. Takových lidí pohromadě se vidí málo kde. Představa, že bych zde měl trávit zbytek dovolené, mě i zbytek rodiny děsila. Po prohlídce střediska jsme si nalezli odlehlejší pláž, kde sice bylo zakázáno koupání, ale o to tu bylo méně lidí. Pro ty, kdo mají rády trochu klidu a méně lidí, doporučuji odlehlejší menší střediska v okolí. Ceny jídla a pití zde byly také velmi vysoké a to i na naše poměry.
Ráno jsme si opět přivstali a jeli do nedalekého skalního kláštera „Aladzha“ (http://www.bulgariamonasteries.com/aladja_manastir.html). Parkoviště je malé neplacené u hlavní silnice před stezkou ke klášteru (43°16’38.6″N 28°01’03.2″E). Vstup do kláštera je 5 leva dospělý a 2 leva student. Klášter je vytesán ve skále ve dvou patrech do kterých se pohodlně dostanete po venkovním schodišti. Po prohlídce nezapomeňte na katakomby. K nim vede stezka, která začíná po pravé straně klášterního muzea. Katakomby jsme samozřejmě navštívili a manželka je přesvědčena, že za ní v chodbách celou dobu někdo stál. Já s dcerou jsme však nikoho neviděli!
Po prohlídce klášterního komplexu jsme vyjeli na mys „Kaliakra“. Před vjezdem do areálu nás zinkasoval mladík v budce. Za tři osoby a auto 6 leva. Po několika desítkách metrů jsme dojeli na parkoviště, které bylo v 11:00 hodin téměř plné (43°22’05.1″N 28°27’51.9″E). Z parkoviště na konec mysu je to asi kilometr. Na vrcholu mysu je nepřístupný vojenský objekt. Cestou projdete bránou a ruinami hradu ze 14. století. Útesy zajímavých barev se tyčí až 70 metrů nad mořskou hladinou. Téměř na konci stezky je restaurace s vchodem do muzea, které je vytvořeno v malé jeskyni. Na konci stezky (mysu) je malá vyhlídková plošina mezi skalami.
Z mysu jsme po dvou kilometrech odbočili k pláži „Bolata“. K pláži vede asfaltová a samozřejmě děravá komunikace. Zato zaparkujete téměř u moře (43°22’58.6″N 28°28’16.9″E). Přijela i dodávka kde mladík prodával pití a zmrzlinu. Lidí bylo přiměřeně a písečná pláž je zde vsazena mezi útesy.
Poslední výlet v Bulharsku jsme podnikli do Varny. Zaparkoval jsem na placeném parkovišti (2 leva /hod.) v centru a šli jsme navštívit dominantu města a to pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na náměstí Cyrila a Metoděje. Od chrámu jsme zamířili ke komplexu starověkých římských lázní s 2. století. Rodinné vstupné 12 leva. Od římských lázní jsme pokračovali směrem k městskému parku , kde jme narazili na námořní muzeum. Vstupné rodinné 10 leva. Muzeum není velké, má vnitřní i venkovní expozici, rozhodně je zde co k vidění.
Závěr dovolené se přiblížil a tak jsme ráno v 06:00 hodin vyrazili na cestu domů a to směr Rumunsko, kde jsme měli v Aradu opět tranzitní ubytování. Přejížděli jsme na hraničním přechodu ve městě Ruse. Opět se zde platí mýto za přejezd mostu přes Dunaj (4 leva). Čekací doba asi 30 minut. Z hraničního přechodu jsme zamířili směr Bukurešť. Z hranic k obchvatu Bukurešti vede čtyřproudová silnice. Nejde o dálnici, ale jedete plynule. Za Bukureští najedete na dálnici, která končí u města Bascov. Dá se říci že cesta z Bulharska až na konec dálnice v Rumunsku probíhala bez problému a to jak do kvality silnic, tak do plynulosti provozu. Na konci dálnice jsme však vjeli do hodinové kolony, kde jsme pomalu popojížděli vpřed. Po 160 kilometrech horské krajiny jsme u města Sibiu opět najeli na dálnici, která vede až do Aradu. Zde jsme se ubytovali a druhý den ráno pokračovali k domovu. Všechny hranice jsme projížděli již plynule. Cesta probíhala bez problémů až do Brna. Závěr cesty z Brna do Hradce Králové byl zpestřen několika omezeními asi s hodinovým zpožděním.
Závěrem lze říci, že Bulharsko má co nabídnout a to především, těm kteří mají rádi přírodu. Musíte se však obrnit trpělivostí, neboť bulharské komunikace jsou v dosti žalostném stavu. O bulharském obyvatelstvu máme smíšené pocity. Bulharsko je nejchudší zemí EU a je to opravdu vidět.