V letošním roce padlo rozhodnutí opět navštívit Bulharsko, ale tentokrát bylo v plánu zajet více na Jih. Z důvodu neustálých kolon na Srbské hranici a to všemi směry jsme se rozhodli vyjet ve všední den. I den návratu byl plánován na všední den, abychom se vyhnuli víkendovému hraničnímu šílenství. Dne 11. července 2022 jsme v klidu vyrazili na cestu a to tak, abychom byly na dálničním hraničním přechodu Horgos navečer, kdy se mi zdáli čekací doby nejkratší. To se i v celku podařilo, neboť za půl hodiny jsme byly v Srbsku.
V Srbsku v městečku Palič bylo zamluvené tranzitní ubytování. Apartmán byl skvěle připraven a majitelé byli velice vstřícní. Město má asi 8.000 obyvatel. V době konání filmového festivalu ožívá, ale jinak působí trochu ospale. Některé místní budovy vznikly už za Rakouska – Uherska a určitě stojí za zhlédnutí. Místní jezero, které navazuje na město je rozsáhlé, ale málo hluboké. S tímto úzce souvisí i kvalita vody. V době naší návštěvy byla voda zelená a určitě nelákala ke koupání. To je ovšem škoda, neboť okolí jezera s promenádou a restauracemi má příjemnou atmosféru a i ceny jsou zde přijatelné.
Druhý den ráno cesta pokračovala na hranice z Bulharskem. Tentokrát to již tak hladce neproběhlo a počkali jsme si tři hodiny. Po odbavení cesta pokračovala na ubytování v městečku Saparevo. Saparevo se nachází asi 90 kilometrů jižně pod Sofií v pohoří Rila. V plánu bylo zde zůstat dva dny a mimo jiné navštívit přírodní skvost pohoří Rila a to sedm rilských jezer. Vzhledem k počasí, kdy hlásili silný vítr, jsme trek k jezerům odložili až na druhý den. Dopoledne jsme se tedy jeli podívat na vodopád Goritza. Na začátku trasy k vodopádu se dá zaparkovat kolem cesty (42°16’11.5″N 23°13’34.8″E). Stezka k vodopádu je nenáročná a celkem zabere asi půl hodiny. Voda padá z 39 metrů a je nutné podotknout, že to byl jediný vodopád s větším objemem vody, který jsme v Bulharsku viděli.
Odpoledne jsme na doporučení místního staříka vyšli asi dva kilometry za městečko, kde se u místního pramenu konalo setkání místních, spojené s bohoslužbou a hudbou. Vedle v městečku Sapareva Banya je možné navštívit termální lázně. Vzhledem k letním teplotám jsme však koupání v teplé vodě oželeli.
Druhý den ráno jsme po klikaté a úzké cestě vyrazili k rilským jezerům. Parkoviště je hned pod lanovku (42°14’27.5″N 23°19’31.1″E). Je relativně velké, ale v odpolední době bylo již plné. Vjezd a parkovaní je zpoplatněno částkou 5 leva. Lanovka vás za 35 minut vyveze od parkoviště (1.580m) do výšky 2.090 m. V provozu je od 08:30 – 14:30 a zpáteční jízdenka vás bude stát 25 leva.
Rilská jezera jsou velmi navštěvovaná. Dolní jezero, Rybí jezero, Trojlístek, Dvojčata, Ledvina, Oko a nejvýše položené je jezero Slza. Jezera jsou ledovcového původu. Cílem většiny návštěvníků je vyhlídka (2.550 m) u posledního jezera. My jsme však pokračovali až na hřeben, kde jsme se po zelené a následně po modré značce vrátili zpět k jezeru Oko. Druhá strana hřebenu byla mírnější a pásli se zde desítky koní. Trek bez lanovky nám v naprosto pohodovém tempu trval 5 hodin. Tento výlet vám nabídne krásné výhledy a zcela určitě stojí za to.
Druhý den ráno cesta pokračovala do městečka Melnik. Po cestě jsme se zastavili u nejvýznamnější památky Bulharska a to Rilského kláštera , který je zapsán na seznamu UNESCO. Ke klášteru jsme přijeli kolem osmé hodiny. Před samotným klášterem je zpoplatněné parkoviště (42°07’58.2″N 23°20’22.1″E). V tuto dobu však nikdo peníze nevybíral a na parkovišti jsem stál sám. I v samotném objektu kláštera se nacházelo minimum lidí. V klášteře je kostel svaté Bohorodičky, který je uvnitř i zvenčí zdoben pestrobarevnými freskami. Na vnější části budovy jsou zobrazeny různě pohromy a pekelné vize. Navštívili jsme i Chreljovu věž (vstup 5 leva). Rilský klášter leží v krásném údolí řeky Rila a opět je to místo, které by se nemělo minout.
Od kláštera vede cesta k poustevně Ivana Rilského. K poustevně se dostanete z parkoviště (42°09’02.0″N 23°22’28.1″E) asi po deseti minutách chůze. Jde o malou jeskyni v zadní části s průlezem ve skále. Otvor je poměrně úzký a hříšník jim údajně neproleze. Z naší rodiny uspěli všichni. Vedle jeskyně je postaven malý kostel, jehož vnitřní část byla v době návštěvy v rekonstrukci.
Od poustevny jsme zamířili do nedaleké obce Stob, kde byla v plánu návštěva místních pyramid. Jde o skalní pyramidy kuželového tvaru. U vchodu je bezplatné parkoviště (42°05’48.5″N 23°06’46.5″E). Vstup do skal činil 2 leva. Z parkoviště na vrcholek skal a zpět cesta trvá asi hodinu. Přímo u parkoviště je příjemná restaurace, kde jsme si dali oběd za přijatelné peníze.
Navečer jsme dorazili do Melniku. Při příjezdu bylo na teploměru 39,5 stůpně. Melnik je nejmenší bulharské město, které proslulo svou vinařskou tradicí. Kromě vína se zde nacházejí úžasné skalní pyramidy.
Vzhledem k teplotám jsme oželeli snídaní a v sedm hodin vyrazili na trek do skal. Stezka začíná přímo v Melniku a klikatí se podél koryta řeky až ke skalám. Značení je občas zavádějící, ale když budete věřit mapám.cz, tak nebudete mít problém. Poté co se stezka od koryta řeky zvedne vzhůru do skal, tak se před vámi otevřou překrásné výhledy, které se nedají popsat.
Ze skal jsme pomalu sestoupili ke klášteru Rozhen. Vstup je zdarma a jde o jeden z mála zachovaných středověkých klášterů v Bulharsku. Z kláštera jsme pokračovali po neznačené stezce pod skalami a po překonání dvou hřebenů jsme se vrátili zpět do Melniku. U jednoho z hřebenů se nám na cestě podařilo potkat poměrně statnou suchozemskou želvu. Celý trek nám trval asi pět hodin. Bylo velmi dobře, že jsme si přivstali, neboť k polednímu začalo být horko dosti nesnesitelné.
Po návratu jsme se smočili v místní řece u hotelu. Bulhaři na nás koukali trochu nechápavě, ale nám studená koupel dosti pomohla. Po dva večery jsme navštívili místní restaurace. S klidným svědomím mohu doporučit restauraci „Mexana“ na konci jedné z ulic (41°31’22.2″N 23°23’53.0″E). Jde o malou rodinnou restauraci s velmi příjemným majitelem. Ceny oproti centru městečka velmi přijatelné a jídlo velmi chutné.
Ráno cesta pokračovala do města Devin. Čekala nás stopadesátikilometrová horská cesta, kdy jsme v serpentýnách krásnou krajinou nastoupali celkem 3.000 metrů. Devin je lázeňským městem s čistým vzduchem a velkým počtem slunečních dnů. Stáčí se zde minerální voda, s kterou se potkáte po celém Bulhgarsku. Město jsme zvolili jako výchozí bod pro výlety do okolí. Ubytováni jsme byli v apartmánu u starších manželů, kteří se k nám chovali velice přátelsky. Pan domácí mi sdělil, že ve městě je pouze letní turistická sezona, neboť v zimně tady nepadá sníh a turisté tu nemají vyžití. I přes velkou nezaměstnanost bylo v centru města poměrně živo. Zda to byli místní nebo turisté nejsem schopen rozklíčovat.
Navečer po příjezdu jsme vyrazili na procházku po ekostezce (Struilitsa-Kaleto-Lakata). Stezka začíná kousek za městem u parkoviště (41°44’34.6″N 24°21’28.7″E) vedle koupaliště. Doporučuji návštěvu ráno nebo pozdě odpoledne. Parkoviště bývá plné aut návštěvníků koupaliště. Stezka vede podél řeky (Devinská) a v některých částech se řeka překonává po dřevěných chodnících. Vrcholem jsou dva vodopády, které bohužel v době naší návštěvy neměly moc vody. Procházka nám zabrala asi dvě hodiny.
Druhý den ráno jsme vyrazili k vesnici Trigrad , která láká turisty na úchvatné přírodní scenérie. Největším lákadlem je asi půl kilometru dlouhý a 350 metrů vysoký Trigradský kaňon. V kaňonu se nachází jeskyně (Ďáblovo hrdlo). U jeskyně je malé parkoviště (41°36’51.8″N 24°22’46.4″E), které se po desáté hodině poměrně rychle zaplní. Jeskyně má otevřeno od 10 do 16 hodin. Vstup činí 7 leva. Zakoupil jsem lístek a přesně v deset jsme vstoupili do jeskyně sami a bez průvodce. Po krátké chodbě vytesané ve skále se před vámi otevřou obrovské prostory, na jejichž konci padá do hlubin země vodopád. Je to opravdu uchvacující podívaná umocněná prohlídkou bez dalších lidí. Po zdolání vysokého betonového schodiště vyjdete kousek nad parkovištěm. Po prohlídce jsme zajeli až do vesnice Trigrad, kde se opravdu zastavil čas někde v osmdesátých letech.
Ze soutěsky jsme pokračovali na parkoviště (41°38’57.5″N 24°20’05.8″E) před vesnicí Yagodina, kde začíná „Ďáblova cesta“ která byla našim dalším cílem dne. Původně bylo v plánu projit celý okruh, ale místní nám část okruhu nedoporučovali pro neschůdnost z důvodu nočního deště. Prošli jsme tedy nejatraktivnější část stezky od parkoviště k altánu a stejnou cestou zpět. Kdo nemá rád výšky a nedůvěřuje dřevěnému zábradlí, bude mít asi trochu problém. Nicméně stezka je úchvatná a myslím, že fotografie to alespoň trochu přibližují. Na parkovišti můžete využít dopravců s terénními auty, kteří pro vás na konec stezky dojedou nebo vás tam za poplatek odvezou. Trek nám trval asi 2,5 hodiny.
Navečer jsme zašli do města na večeři. Ceny zde byly přijatelné (nižší než u nás).
Druhý den ráno jsme autem vyjeli k sedmdesát kilometrů vzdálené přírodní zajímavostí „Čudnite mostove“ (úžasné mosty). Jedná se o monumentální skalní mosty ve výšce 1.450 metrů. Autem se dá dojet až na bezplatné parkoviště (41°49’11.0″N 24°34’54.2″E), které je kousek od skal. Z parkoviště se dá pokračovat ještě kousek k horské chatě „ Skalní mosty“ s možností výšlapů do okolí.
Při zpáteční cestě jsme navštívili obec „Shiroka Laka“, která je architektonickou a folklorní rezervací (41°40’38.0″N 24°35’19.9″E).
Z důvodu vysokých teplot jsme si ráno opět trochu přivstali, abychom zdolali vyhlídku „Orlí oko“. Vyhlídka se je nad vesnici Yagodina a samotná cesta do vsi je opravdovým zážitkem. Úzká klikatící se cesta s popadanými kameny, občas rozbitá, ale vcelku bez problému sjízdná osobním autem. Zaparkovali jsme v centru obce u nějakých garáží ( 41°38’12.0″N 24°21’07.1″E), kde stály terénní auta pro turisty. V případě využití této služby zaplatíte na vyhlídku po smlouvání 60 leva. My jsme šli po svých asi hodinu. Vyhlídková plošina je ve výšce 1.457 metrů a je z ní impozantní výhled do údolí a na celou západní část pohoří Rodopy. Druhá přístupová stezka vede po hraně kopce hned pod vyhlídkou, ale je poměrně strmá. Pod vesnicí je „Jagodinská jeskyně“.
Přiblížil se konec našeho pobytu v Devinu a tak jsme ráno vyjela směr Sozopol, kde jsme u moře zůstali pět dní. Po cestě jsme se nejprve zastavili na Asenovské pevnosti . Jde o zříceninu pevnosti na skalním útesu nad řekou Čaja. Auto je možné nechat na malém zpoplatněném (1leva) parkovišti (41°59’11.3″N 24°52’20.0″E) hned u pevnosti. Vstup činí 4 leva dospělí a 2 leva student. Po prohlídce, která nám trvala asi půl hodiny, jsme pokračovali do Plovdivu.
Auto jsem zaparkoval na nábřeží na zpoplatněném parkovišti (42°09’14.0″N 24°44’58.1″E)pod zříceninou pevnosti Nebe Tepe. Naše cesta z parkoviště vedla nejprve k římskému divadlu. Vstupné jsou 4 leva. Většině lidí však stačí pohled na divadlo zpoza plotu. Od divadla jsme dlážděnými uličkami s panskými sídly s arkýři sešli zpět až k pevnosti Nebet Tepe. Z pevnosti toho moc nezbylo, ale je zde pěkný výhled na město. Plovdiv určitě stojí za návštěvu, ale alespoň tak na dva dny.
Z Plovdivu jsme po dálnici dojeli do Sozopulu, kde byl kousek od pláže zamluvený apartmán. Pláž je písečná, uklizená a s pozvolným vstupem do moře. I lidí zde bylo přijatelně. Staré město je postaveno na skalnatém poloostrově. Po jeho pravé straně směrem s pevniny vede promenáda nad útesy obklopená mořem a restauracemi s krásným výhledem. Asi uprostřed promenády je kamenná věž, u které je vstup do malého muzejního komplexu „ Jižní hrad a věž“, kde se dozvíte trochu z historie města (vstupné dobrovolné). Na konci poloostrova se útesy tváří ještě divočeji. Střed města je tvořen úzkými uličkami s krásnými domy.
Pod starým městem je přístav odkud je možné absolvovat okružní plavbu jednou z mnoha turistických lodí. Druhý den navečer jsme takovouto okružní plavbu vyzkoušeli. Cena za osobu byla 12 leva. Plavba kolem Sozopolu trvala asi hodinu. Dá se říci, že jsme si to užili, neboť to dosti houpalo.
Den před odjezdem jsme navštívili nejpropagovanější atrakci černomořského pobřeží, kterou je městečko Nesebar. Zaparkoval jsem na velkém záchytném parkovišti (42°39’35.8″N 27°44’01.6″E) pod městem (2 leva /1 hod.). Parkoviště je velké, ale v poledne při našem odjezdu již bylo celkem plné. Nesebar je krásné historické město s dřevěnou architekturou a mnoha středověkými kostely.
Po prohlídce, která nám trvala asi dvě hodiny, jsme se zastavili ještě v Burgasu na výstavě sochařských děl z písku. Zaparkovat zde bylo trochu problém, ale nakonec se to povedlo na skvělém místě (42°30’33.5″N 27°29’01.3″E). Vstup do sochařského areálu činil 4 leva. Hlavní téma písečných soch bylo pravěké zvíře.
Dovolená se chýlila ke konci a tak jsme ve středu 3. srpna vyjeli směr Palič v Srbsku. Na hraničním přechodu do Srbska jsme se zdrželi dvě hodiny. V místní restauraci jsme si dali skvělou večeři za malé peníze a šli spát. Budíček byl v pět, abychom co nejdříve přejeli hranice do Maďarka. Domnívali jsme se, že budeme brzo doma. Toto ovšem byla veliká chyba. Po příjezdu k hranici jsme stáli na konci fronty vozidel, z které ani zdaleka nebyl vidět hraniční přechod. Znalí situace se na dálnici otočili do protisměru a jeli jinam. My jsme se rozhodli vytrvat a toto vytrvaní nás stálo 6 hodin čekání! Za celou tuto kolonu mohli maďarští policisté, kteří vůbec s odbavením nespěchají. Několik jich kouří a ten co odbavuje, klade velký důraz na přesné místo pro zastavení. Poté si vezme doklady a provádí lustrace. Po kontrole pasů v budce je vystrčil dveřmi ven a čekal, až si pro ně někdo přijde i když musel ven k druhému autu. Každým gestem ukazují svou aroganci. Vstupuji do EU, ale do vozidla nebo zavazadlového prostoru se mi nikdo nepodíval. Když nebyl problém, tak odbavení na maďarské straně trvalo u jednoho vozidla pět minut. Domnívám se, že na dálničním hraničním přechodu je to velmi nepřiměřený čas.
Závěrem lze říci, že Bulharsko překvapilo. Oproti minulému roku jsme měli štěstí na slušné silnice. Velkou díru jsem vymetl pouze jednou. Dovolená se povedla a určitě si ji nenecháme zkazit nějakým úředníčkem na hraničním přechodu.