V roce 2014 (18.7-2.8) jsme naplánovali letní dovolenou s pobytem v Řecku. Cesta byla zahájena v pátek 18. července. Navečer jsme dojeli do Srbska, kde jsem se u městečka Feketič ubytovali v kempu Pipač (45°39’29.1″N 19°42’26.2″E). V kempu jsme byli úplně sami. Byl zde jeden záchod a jedna sprcha, která pamatovala Jugoslávii v plné slávě. Vše však bylo čisté a teplá voda tekla také, takže nač se stěžovat.
Druhý den proběhla návštěva Nového Sadu a to konkrétně Petrovaradínské pevnosti. Pevnost byla vystavěna v letech 1692-1780 na skále nad řekou Dunaj a armádě soužila až do druhé světové války. Po průjezdu vstupní branou jsem zaparkoval až na nádvoří pevnosti (45°15’09.8″N 19°51’44.0″E). Z pevnosti je krásný výhled na město s řekou Dunaj. Prohlídka nám zabrala asi hodinu.
Cesta pokračovala až na konec Srbska, kde jsme se ve městě Vranje ubytovali v novém kempu Enigma (42°30’24.6″N 21°54’20.1″E). Druhý den jsme projeli Makedonií až do Soluně. V Soluni jsme si nejprve prohlédli velmi známou Bílou věž, z které je pěkný výhled na moře a město. Zaparkovali jsme nedaleko na městském parkovišti (40°37’39.5″N 22°57’01.8″E). Nedaleko parkoviště byla i zřícenina Galeriova paláce, Galeriův oblouk a rotunda. Po prohlídce jsme popojeli do části Kástro k byzantským hradbám z kterých je krásný výhled na město s Thermským zálivem. Zaparkovat se mi podařilo přímo u hradeb (40°38’28.6″N 22°57’34.5″E).
Po prohlídce hradeb jsme našli kemp u moře někde pod Soluní a druhý den byl v plánu vodní park Waterland (40°30’37.8″N 23°01’05.1″E).
Dalším cílem naší cesty byl národní park Vikos, konkrétně městečko Ioannina. Po cestě jsme se zastavili v Edesse. Mezi největší zajímavosti patří velmi působivé Edesské vodopády. Zaparkovat je možné u vstupu do parku (40°48’15.6″N 22°03’20.5″E). Stezky v parku jsou dobře značené a zavedou vás i k největšímu vodopádu parku. Za vodopádem je vyhlídková plošina s malou jeskyní.
Odpoledne jsme přijeli do kempu Limnopoula (39°40’38.5″N 20°50’33.7″E) u jezera Pamvotis ve městě Ioannina. Město má hezkou historickou část se zachovalými hradbami a hrobkou Aliho Paši. Z přístaviště je možné podniknou plavbu po jezeře.
Druhý den ráno jsme vyrazili do národního parku Vikos. Údajně se jedná o nejhlubší soutěsku na světě. Soutěska je dlouhá dvanáct kilometrů a hluboká 900 metrů. Cesta nejprve vedla do okolí vesnice Kipoi (39°51’51.6″N 20°47’20.9″E), kde bylo postaveno několik zajímavých obloukových kamenných mostů.
Od mostu cesta pokračovala dále k vyhlídce Beloi. Až k vyhlídce se nedá dostat autem. Auto je nutné odstavit asi 1,5 kilometrů od vyhlídky (39°54’06.7″N 20°46’37.1″E) a dále pokračovat po svých. Trocha námahy určitě stála za překrásný výhled do soutěsky.
Objeli jsme soutěsku a navštívili klášter „Monastery of Saint Paraskevi“ (39°53’09.3″N 20°45’09.5″E). Klášter byl vystavěn v roce 1413 ve skále nad soutěskou Vikos. V současné době je opuštěny, ale přístupný. Z kláštera jsou exkluzivní výhledy do soutěsky a okolí. Po projití kláštera se dá pokračovat po nenápadném chodníčku, který navazuje na asi stometrovou stezku po skalní římse. Kdo nemá rád výšky, ať sem raději nechodí! Stezka se skalním převisem a bránou pravděpodobně sloužila k úkrytu křesťanů v osmanských časech.
Nedaleko kláštera je skalní útvar „Stone Forest“ (39°53’35.7″N 20°44’35.4″E), který vzhledem k okolní krajině působí trochu minimalisticky. Dále silnice pokračuje k další vyhlídce „Oxya„ (39°54’23.8″N 20°45’06.2″E). Opět jde o vyhlídku, která poskytuje nádherné výhledy do soutěsky Vikos.
Vzhledem k itineráři, jsme si časově nemohli dovolit podniknout trek celou soutěskou Vikos. Rozhodli jsme se tedy alespoň o malý náhled do soutěsky na jejím začátku u stejnojmenné obce. Na začátku vesnice Vikos je malé parkoviště (39°57’00.7″N 20°42’25.1″E). Z parkoviště vede stezka přímo dolů do soutěsky.
Asi po hodině jsme sešli ke kapli Panny Marie, vedle které je krásná zátoka. Po krátkém odpočinku návrat stejnou cestou.
Druhý den ráno jsme nabrali směr k přímořskému letovisku Parga. Po cestě proběhla krátká zastávka nedaleko vesnice Anthossa, kde na kopci stojí osmanská pevnost (39°17’55.1″N 20°22’03.0″E), kterou vybudoval Janninský paša Ali v roce 1814 po marných pokusech zmocnit se přístavu Parga.
Po příjezdu do letoviska Parga, jsme se ubytovali v kempu Valtos (39°17’07.9″N 20°23’23.6″E). Kemp byl skvěle vybaven a na perfektním místě hned vedle pláže. Zajímavostí města je benátský hrad vystavěný na útesu, z jehož hradeb je krásný výhled na město a pobřeží.
Druhý den jsme vyjeli do nedalekého města Mesopotamo, kde jsme navštívili Efyrský nekromanteion (39°14’11.8″N 20°32’01.0″E). Toto místo bylo ve starověku považováno za bránu do podsvětí. Tajemné podzemí sloužilo k rozmluvám s dušemi zemřelých.
Z podsvětí jsme zamířili do vesnice Glyli k řece Acherón. Kousek za vesnicí je záchytné parkoviště přímo u řeky a turistických atrakcí (39°19’40.2″N 20°37’07.6″E). Vyrazili jsme do kaňonu proti proudu řeky. Řekou se dá jít asi dva kilometry. Občas je nutné si také zaplavat a je nutné říct, že voda nepatřila mezi ty teplejší.
Po návratu z krásné procházky kaňonem jsme si vyzkoušeli práci starověkého převozníka na zdejší řece pana Chárona, který zde převážel přímo do pekla. U parkoviště jsme si půjčili raft a s průvodcem jeli na raftu do nejbližší vesnice asi 40 minut. Zpět na parkoviště nás dovezli autem.
Druhý den cesta dále směřovala na ostrov Lefkáda. Před vjezdem na ostrov jsme si prohlédli pevnost „Castle of Santa Maura“ (38°50’40.0″N 20°43’07.3″E).
Projeli jsme ostrovem až k plaži Egkremni (38°38’13.7″N 20°33’34.0″E). Zaparkovat se dalo podél cesty na útesech. Cesta na pláž vedla po mnoha dřevěných schodech. Pláž ovšem byla nádherná s krásnou křišťálovou vodou.
Dále naše cesta vedla do zátoky u města Vasiliki do kempu Vasiliki Beach (38°37’51.8″N 20°36’24.3″E). Kemp byl malý a dobře vybavený, bezprostředně u pláže.
Rádi bychom na Lefkádě zůstali déle, ale itinerář byl neúprosný a proto jsme druhý den pokračovali od moře do vnitrozemí k okraji Thesalské planiny. Ubytování jsme našli v kempu Vrachos Kastraki (39°42’47.6″N 21°36’57.4″E), kde jsme zůstali dva dny. Všude v okolí se k nebi vypínaly skalní věže, na kterých jsou vystavěny kláštery. Bizarní krajina skal s kláštery se nazývá Meteora. První mniši začali pohoří osidlovat od 11. století. Celkem zde bylo postaveno 24 klášterů. V současné době jich zůstalo funkčních šest. Nejprve jsme navštívili nejstarší a nejlépe zachovalý klášter Metamorphosis. U kláštera je parkoviště (39°43’36.0″N 21°37’40.9″E) z kterého je to do kláštera ještě trochu schodů vytesaných do skály. Klášter je opravdu krásný a ještě krásnější jsou výhledy do okolí!
Druhý den jsme navštívili klášter Agias Tridos. Přístup je trochu fyzicky náročnější. Z parkoviště (39°42’46.3″N 21°38’16.7″E)nejprve po schodech dolů k patě skály a poté 140 schodů nahoru ke klášteru. Výstup ke klášteru stojí za námahu, neboť je zde asi nejhezčí výhled na celou Meteoru.
Po prohlídce kláštera naše cesta pokračovala k Egejskému moři. U města Larisa v údolí Tempa jsme narazili na kapli Agia Paraskevi(39°52’38.5″N 22°35’02.2″E), která je vytesaná ve skále. Jde o významné poutní místo, kde vedle kaple v malé jeskyni vyvěrá svěcený pramen.
Dále cesta vedla k městu Platamonas u kterého stojí středověká pevnost „Platamon“ (40°00’15.8″N22°35’42.8″E). Hrad postavili křižáci, aby střežil údolí Tempa, kde vedla obchodní cesta. Původně zde mělo stát středověké město Heraklion.
Kemp Afroditi (40°01’45.2″N 22°35’14.6″E)jsme našli přímo u pláže. Stan a auto jsme měli pod střechou. Bylo to snad jediné místo v kempu. Všude kolem nás byly trvalý nájemci s karavany. Před karavany měli majitelé zahrádky. Dá se říci, že šlo o takové řecké chalupáře. Zde jsme opravdu poznali místní pohostinnost. Obyvatelé kempu nás zahrnovali místním jídlem a při odjezdu se s námi přišli i rozloučit. Zdrželi jsme se dva dny.
V průběhu pobytu jsme podnikli trek na nedalekou horu Olymp (2.917 m.n.m.). Přivstali jsme si tedy a v 06:10 hod. jsme vycházeli z parkoviště Prionia (40°05’02.9″N 22°24’24.8″E). Asi po 3,5 hodinách a 1.100 výškových metrech jsme vyšli k hostelu s restaurací (2.100 m.n.m). V tuto dobu se vrchol hory zahalil do mraků a zjevně to vypadalo, že zde budou dosti dlouho. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli nepokračovat a vrátili jsme se zpět.
Po dvou dnech na Olympské riviéře jsme nabrali směr domů. Místo pro tranzitní ubytování bylo vybráno v NP Fruška Gora v místím ekokempu (45°10’25.8″N 19°55’44.7″E) nedaleko Nového Sadu. Do kempu jsme přijeli navečer. Kemp je v krásném prostředí ze základním vybavením. Po příjezdu jsme zde byli úplně sami a až večer přibyl stan druhý. Prohlédli jsme si okolí a vypadalo to na ideální místo. Bohužel jsme se silně spletli. Kolem deváté večer do kempu začala pronikat velmi hlasitá hudba z nedalekého stavení. Hlasitost techno hudby se stupňovala a kolem druhé ráno, když jsme byli všichni vzhůru, tak jsme se naložili stan a odjeli směr hranice. Mělo to i jistou výhodu na hranicích nebyla žádná fronta. Tento kemp opravdu doporučit nemohu.
Řecko je opravdu krásná zemně s krásnou přírodou a památkami. Chtěli jsme se další rok do Řecka vrátit, ale zabránila nám v tom utečenecká krize, kdy hranice Srbska a Maďarka připomínaly bitevní pole. Tak snad někdy příště!